Rodné údolí

Jan Nedvěd, tradicionál
[D]
Cesta [D]má přede mnou v dáli mizí,
každý krok v srdci mém zabo[A]lí,
zakrát[D]ko bude [D7]mi všechno [G]cizí,
nespa[D]třím své [A]rodné údo[D]lí.

Já volám: [D]nashle[D7]danou,[G] nashledanou,
[D]nashledanou, [A]rodné údo[D]lí,
Já volám: nashle[D7]danou, [G]nashledanou,
[D]při vzpomínce [A]srdce zabo[D]lí.

Oči [D]mé nevidí, jak se stmívá,
nevidí, co jsem měl tolik [A]rád,
jedi[D]né, co mi[D7] dnes ještě [G]zbývá:
rodné[D]mu údo[A]lí sbohem [D]dát.

Já volám: [D]nashle[D7]danou,[G] nashledanou,
[D]nashledanou, [A]rodné údo[D]lí,
Já volám: nashle[D7]danou, [G]nashledanou,
[D]při vzpomínce [A]srdce zabo[D]lí.

Proč se [D]den za každou nocí vrací,
proč se čas na chvíli nezasta[A]ví,
nemu[D]sel bych ti [D7]své sbohem [G]dáti,
kdyby [D]dnešní [A]den navěky [D]byl.

Já volám: [D]nashle[D7]danou,[G] nashledanou,
[D]nashledanou, [A]rodné údo[D]lí,
Já volám: nashle[D7]danou, [G]nashledanou,
[D]při vzpomínce [A]srdce zabo[D]lí.