Lásko, mně ubývá sil

Pavel Bobek
[Bb]
Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel, sedl za stůl, a uslyšel [F]smích,
[Cmi]krásná se zdála, a [F]na mě se smála, já se [Cmi]zeptal, jak [F]říkat jí [Bb]smím.
Jestli chceš, tak mi tykej, jak chceš mi říkej, a máš-li touhu, tak [Bb7]líbat mne [Eb]smíš,
a [F]bílá jak svíce už neřekla více, a já se jen díval, jak sedá si [Bb]blíž.

A pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil, vzápětí namířil [F]k nám,
já [Cmi]cítil, jak blednu, a [F]dech můj se krátí, já [Cmi]malý byl [F]a byl jsem [Bb]sám.
To, co potom se stalo, mě úplně vzalo, měl začít a [Bb7]právem mě [Eb]zbít,
však [F]zničil mé plány, řek namísto rány slov pár, dodnes slyším je [Bb]znít.

Řekl jí: lásko, mně ubývá [Eb]sil, já říkal si dávno, že bídným jsem [Bb]byl,
já [Eb]cítil se králem, teď chudák jsem málem, a v mlhách se ztrácí můj [Bb]cíl.
Řekl jí: [F]lásko, mně ubývá [Bb]sil.

[C]Dál vím, že zmizel jak spadané listí, ale jeho stín nezmizel [G]s ním,
my jsme [Dmi]dál tu hru hráli, [G]ve dveřích stáli, i [Dmi]tam s námi [G]stál ten [C]stín.
Byla krásná, jak nebe, já slyšel sám sebe, jak [C7]říkám, že nepůjdu [F]dál,
už [G]nevím nic o ní, jen hlavou se honí těch slov pár, a stín co tam [C]stál.

Řekl jí: lásko, mně ubývá [F]sil, já říkal si dávno, že bídným jsem [C]byl,
já [F]cítil se králem, teď chudák jsem málem, a v mlhách se ztrácí můj [C]cíl.
Řekl jí: [G]lásko, mně ubývá [C]sil.

Řekl jí: lásko, mně ubývá [F]sil, já říkal si dávno, že bídným jsem [C]byl,
já [F]cítil se králem, teď chudák jsem málem, a v mlhách se ztrácí můj [C]cíl.
Řekl jí: [G]lásko, mně ubývá [C]sil.